O dvanácti hladových havranech

Dnes jsem se rozhodl, že vyrobím
dva články z Havraňáku...ten první my šel od ruky sám, tak ho předkládám už
teď, druhý bude večer.

Snad se vám bude
líbit.                         
             Fórum

 O dvanácti hladových
havranech

Bylo nebylo
jedno království za devatero horama, devatero řekama a devatero kolejema a
v tomto království byl zoufalý přebytek alkoholu. Proto se král Aleš d
frst se svou věrnou družinou rozhodl uspořádat turnaj ve sportu
nesjsportovitějším - a to v lakrose. Sezval na něj tu nejvybranější
šlechtu z celé země..pozvání přijal jak velectěný, všemi vážený a uctívaný
vladař a panovník Adis von Ichstelledirdenarschundduwirstrunterfallen, tak i
mladičká princeznička Stanley de la Chupacabra. Klání probíhalo po tři dny a
hlavně dvě noci a o bolesti hlavy, ranní nevolnosti a prázdné obaly od léků
nebyla nouze. V mázhausech blanenských jsme mohli vidět hrdé a takřka
neporažené barony z předalekého krávloství zvaného Gusáno, připravujíc se
na nastávající duely víc než pečlivě, mladičkou šlechtu z nedalekého
království Holešovského stejně jako ostřílené alko-bojovníky z družiny
vévody Háthíslava. Milé děti, ani naši se neztratili...v čele s vlajkonošem
Pavlíkem s bradou hrdě vztyčenou a rukou svírající půllitr, kráčeli vstříc
světlým zítřkům (a velmi tmavým ránům).

V den
první, po cestě předaleké a úmorné, kdy koně našich dopravních prostředků
řehtali až za hranicí svých možností, jsme dorazili do (v té době) hlavního
města říše. Lehce jsme se občerstvili, znaleckým okem ohodnotili místní
chmelový moc a kypré tvary obsluhujícího personálu (to první hodnotil Pavlík,
to druhé Čimír), vyměnili garderóbu a jali se skolit nepřítele prvního - pro
ostatní neznámého, ale pro nás již poznaného - družinu zvoucí sebe sama
Kurekari. To vám byl zápas milé děti! Naši bojovníci tuto saň skolili, když jí
odsekli (nevím přesně kolik) hlav, ale ani ona se nedala tak snadno a vzala si
celkem (nevím kolik) našich skalpů. Po první vyhrané bitvě jali jsme se bujaře
oslavat a oslavovali až do rána ránoucího.

A tady milé
děti, tady pohádka končí...protože pak to šlo všechno do takové prdele, milé
děti, že to až hezké nebylo.

Ale pokud ještě
nemůžete usnout, povím vám ještě jednu.

Jak Červíček ke kalhotkám přišel

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 





Bylo nebylo. Byl jednou jeden chlapeček, říkejme mu třeba
Vlastík, a tento Vlastík hučel kudy chodil. Nebylo radno pohybovat se 1,5 metru
kolem něj, protože člověk měl pocit, že je u vodopádu. A za to, milé děti, za
to mohl testosteron.

Když už byli u
Vlastíka doma všichni plyšáci nepoužitelní a všechny papuče prošoupané a
proděravěné, rozhodli se Vlastíkovi rodiče, že Vlastíka přihlásí na lakros, aby
se Vlastík vybil na hřišti a doma měli konečně v čem chodit. Jenže to
nevěděli, že Vlastík je podšívka a plantážník a že se zašije v bráně, kde
se bude jenom flákat a ke konci zápasu se polije vodou a bude dělat, že je
zpocený. To bylo doma překvápko, když se papuče ztráceli vesele dál i když
Vlastík chodil na tréninky skorko pravidelně. Protože rodiče chtěli aspoň jeden
víkend v roce nemít studené nohy a protože si koupili nové saténové
tygrované papuče (které by se jinak v předsíni ani neohřáli) vyslali
Vlastíka na turnaj do velmi vzdáleného města, kde nebyla ani jedna papuča. Když
Vlastík zjistil, že všichni lakrosáci chodí ve smradlavých botech a že
v okruhu 15 kilometrů není ani jedna použitelná papuča, byl velmi, velmi
zklamán.

Ale jak praví staré
české přísloví - kde není papuča, tam čert nastrčí ženskou! Tak se i stalo.
Smutný Vlastík šel pít na žal do místní občerstvovny, když tu si k němu
přisedla děvucha lepých tvarů, s popředím takovým, že by ho ani dvě
největší Vlastíkovi papuče neschovali.

A pokud je vám
aspoň šest let děti, tak už to znáte dál sami.

Srát na nějaké
motýlky a opylování že děti?

Dobový
záznam: