Okrouhlice (u Prahy) 2012

Aneb Jak se Zákopčáník spletl

Předturnajová část probíhala klasicky - vypsal se turnaj, my
se přihlásili, na stránky se napsalo asi 16 lidí, takže sem se zapsal taky,
s tím, že si za holky pěkně zahážu a budu jim to kazit. Za holky proto, že
OST se takový akcí v poslední době moc nezúčastňují  - to máte furt nějaký Summer, akcička,
návštěva tetina kotěte, super seriál na videokazetě atd. Vymyšlené sem to měl
pěkně. Realita se ovšem klasicky té mé představě silně vzdálila. Okrouhlice se
nekonaly v Okrouhlicích, ale v Křenicích u Prahy, hrály jsme za ECH,
ovšem děvčat tam nebyla ani polovina týmu a hlavně - hlásili teplo a krapánek
se netrefili. To jsme zjistili  všichni,
co jsme měli pouze kraťase a žabky. Nakonec se zúčastnili: já, Staňa, Azmír, Háthí,
Wičanzi, Drákula, Stenly, Matahari a na sobotu i Číča a Pavel.

Mám rád překvapení. Takže podle toho, co se událo, bych měl
být nadšený. Bohužel mé pocity z pátečního večera se s touto emocí
neshodovaly. Z Mikulova jsme vyrazili dvouma autama - jedno řídil Azmír a
měl s sebou Pavla, Číču, Matu Hari a v Brně nabírali Stenly. Já,
Staňa a Drákula jsme jeli do Brna, kde sme o půl osmé vysedli a v osm měli
potkat Háthího s jeho limuzínou. Asi minutu po tom, co sme vylezli
z vlaku mi volal Maminčim Mamánek, že bude mít chvilku zpoždění. Pak mi
volal ještě asi 4x a nakonec sme se domluvili, že teda na něj budem čekat do 21
hod. Takže sme si to u Grandu fakt užívali. Čtyřicet minut před 9 najednou
telefon - říkám si, že jestli to Háthí zas posune, tak že mu prokousnu kapotu,
ale ejhle Pavel. A prý, že kde sme. Dozvěděl se, že sme se za poslední hodinu a
půl nepohli a předal mi Azmíra, který mi sdělil, že se máme otočit a až dojede
Háthí jet do Mikulova, kde si Stenly ve svém autě nechala všechny své věci. Ne
že bych byl v té době nasraný málo, ale tohle mě dorazilo. Věc se měla
tak, že se původně mělo jet autem, co zapůjčila Stenly. Ale páč je Stenly
výborná a sebejistá řidička, svěřila tento úkol Azmírovi. Ten se v aute
projel a uznal za vhodné ho vyměnit, páč se bál o svůj život. Vzal si tedy auto
od rodičů a už tak nějak zapomněl přendat Stenlyiny věci. Co mi ale hlava
nebere je, že to zjistili někde snad u Jihlavy nebo kde, nebo podle posledních
informací snad už v Brně, ale prostě se neotočili a nechali to na nás.
Kamarádi. Jednoduchou matematikou jsem zjistil, že když budem čekat na Háthího
a pak pojedem do Mikulova a zpět, tak bysme mohli vyjet tak o půl 11, takže sem
volal Marťanovi, který přislíbil, že s věcma dorazí co nejdřív. To bylo
radosti na starém bělidle. Chvilku po 9 dorazil Háthí a my napjatě vyhllíželi
Marťana. Měl na to 40  minut, to by
stihnul i na babetě. Když se dalších deset minut neukazoval, tak sem mu volal -
prý už jedou a jsou u Dunajovic!! Chtělo se mi brečet a smát se zároveň.
Háthímu se to ovšem hodilo, páč musel nějaké věci (pádla) vrátit Wančovi. Ten
bydlí v jakési králikárně kdesi v Brně. Samozřejmě sme 2x zabloudili
v té změti naprosto rozdílných paneláků. To už mi volal Marťan, že čeká ve
Futuru. Když sme za ním po deseti minutách dojeli, našli sme auto, ale nikdo u
něj. Prý zrovna nakupují. Dalších 15 minut navíc. A PAK SME KONEČNĚ VYJELI.
Hodiny ukazovali 21.58. paráda. Gps nám říkala, že do cíle zbývají přesně dvě
hodiny průměrnou rychlostí. Ta se ovšem za Brnem snížila na nějakých 80 km/h
páč nám začalo lít jako prase. Asi se složíme Zákopčáníkovi na brýle. Nějak sme
to dohnali a do areálu hřiště v Křenicích jsme vjížděli v 23.57.
Klukům z Wallowy se nechtělo spát, tak sme šli navštívit druhou půlku
týmu, která už seděla u stolu na terásce. Evidentně někteří z nich (třeba
číča) taky věřili Zákopčáníkovi víc, než si zasloužil. Probrali sme politiku,
poslední výkřiky módního trhu, situaci na blízkém východě a sexuální revoluci a
asi o půl třetí se vydali na kutě.

Zblblý z práce jsem ráno bohužel vstával už v sedm
(ještě že sem nevstával před šestou jako normálně), tudíž sem měl za sebou
krásné 4 a něco hodiny spánku. Nikde ani noha, všude hafo vody, páč přes noc
pršelo a mezitím já sama samotinká. Naštěstí za chvilku otevřeli stánek a
vzbudil se Staňa (asi ucítil pivo), takže bylo veseleji. Snídaně těžký luxus -
obložené housky, míchaná vajíčka, teplý čaj a bůhví co ještě..paráda. Brzké
vstávání ovšem mělo jednu výhodu - mohl jsem jít na záchod a nemusel jsem čekat
řadu. Jeden z mála mínusů tohoto turnaje byly totiž záchody. Byly tam dva
pisoáry v jedné místnosti a v druhé jedna mísa, která byla společná
jak mužům, tak ženám. Nejlepším řešením bylo jít, ještě když se vám nechtělo.
Známá věc je, že holky chodí na záchod minimálně ve dvou, pokud možno ve třech
a ještě lepší to asi je, když vám drží palce venku celý tým. Pak tam dospurtuju
já, kraťase stáhlé šňůrkou na maximum, smrt v očích a před hajzlem řada
jak za komunistů na banány. V takových situacích zjistíte, že čas je svině
a když se mu chce, tak se umí neuvěřitelně vléct. Když už si to domluvíte, že
je teda možné předběhnout, s hrůzou zjistíte, že záchod nemá okno, což jej
činí neobyvatelným tak na hodinu až tři. Špatně se to ale vysvětluje té řadě
holek. To ovšem není konec této hajzl-story. Pomník by zasluhoval projektant
místnosti, kam i císař pán musí pěšky. Místnost byla relativně velká, tak ať mi
někdo prosím vysvětlí, proč naprojektovat a postavit umyvadlo v takové
pozici, že když si sednete, tak vás tlačí do prsou, takže se musíte vytočit a
čumět do zdi asi 30 cm od vás, abyste se tam vůbec vlezli.

Naštěstí všechno dobře dopadlo a my mohli konečně nastoupit
k prvnímu matchi. Hráli sme s Tyšunkama a po prvním poločase, který
skončil snad 1:1 sme nakonec vyhráli asi o 6. Než sme dali prvního fíka, tak to
sice trvalo snad deset minut, ale nakonec to dopadlo. Druhý match sme potkali
Bílého orla, který nás klepl asi o 8, ale pěkný lakros. Třetí zápas
s Ikto, prohra minimálně o deset a pěkný lakros už to nebyl. Teda
z jejich strany jo, ale z té naší to byl výbuch jak Hirošima. Pak
následovala ledová sprcha, Azmír odvezl Číču a Pavlíka na bus nebo kam a my
zbytek jeli do staročeské restaurace v Říčanech. Prý je to tam super.
Objednali sme si a páč sem celý den nic nejedl, řekl sem si, že si steak nedám
(stejně byl moc drahý), že zkusím těstoviny s kuřecím na smetanové omáčce.
Paní mi donesla tři nudle a kousky kuřete jak z bagety a prý že je to 350
g. Wičanzi mě ubezpečil, že když sním půlku, tak bude přežraný, že on to tak má
vždycky. Jídlo sem zničil asi za 5 minut (a to jsem z toho 3 minuty brečel
hlady) ale ten wičanziho pocit přežranosti se nějak nedostavil. On teda nedošel
ani k Wičanzimu, ani k nikomu jinému. Možná k Mata Hari, která
si dala 2 jídla - palačinku a zmrzlinu. To si dát já po turnajovém dni, tak
bych večer sežral Staňu. Zcela hladový a o dvě kila lehčí jsme se přesunuli do
Lidlu, kde sme se dožrali rohlíkama a pomazánkama. Bylo asi kolem 8 když sme se
vrátili, všichni sme byli totálně hotoví, každý zíval a chtělo se mu spát, ale
lehli sme ke stanům, otevřeli burinu a ohnivou vodu a jali se diskutovat. Čas
od času někdo usnul, pak se vzbudil a nahradil ho někdo jiný. Asi kolem 11 sme
to zabalili, rozdělili se a Háthí, Wiči a Mata šli do stánku a my zbytek spát.
Takhle utahaný sem snad ještě nebyl. V noci hotová potopa, lilo skoro furt
a nebyly to přeháňky. Zjistitli sme se Staňou že Háthího stan má perfektní
stěny, které neprosakují. Horší to bylo ovšem s podlahou. Nikdy sem o tom
ani neslyšel, natož abych to někdy zažil, ale jak se říká, všechno je jednou
poprvé. Podlaha normálně prosakovala neuvěřitelným způsobem, takže se dá skoro
říct, že sme spali na vodní posteli. Po devíti hodinách spánku jsem byl jako
vyměněný a připravený zabojovat o nějaké to umístění. Ráno sme hráli
s Trilobitem Omega. Vyměnění ale nejspíš byli všichni, páč to, co sme tam
předvedli, nemělo s lakrosem nic společného (zajímavé kolikrát to
v poslední době píšu, že?). Byl to trapas a propadák. Já se na to dívat,
tak nás vypískám. Výsledek asi 9:2. Nemá cenu hledat chyby, můžem to shrnout
tak, že sme všichni posrali všechno. 
Poslední zápas jsme hráli proti zreinkarnovanému Blansku. Těžce pohodový
match, sice sme opět prohráli, ale asi jenom o 4 nebo 5. Celkem pěkná hra.

Když sme po sprše valili sbalit stany a věci, byli sme
odchycení a přinuceni pískat. Takže další zdržení. Odjížděli sme asi kolem 4 a
hlad byl obrovský. Na Wičiho doporučení sme jeli do Kácova (asi 50 km od
Prahy), že prý tam je super pivovar, se super porcema a super cenama. Ne, že by
mu někdo po včerejší zkušenosti věřil, ale zkusili sme to. Meníčko za 75 kč,
porce přímo brutální, desítka za 12 kč, dvanáctka za 16. NEUVĚŘITELNÉ. A navíc
to bylo opravdu výborné. Jak sem se včera nenajedl, tak teď sem se přímo
přežral a ještě v 10 večer jsem byl napraný. Můžu jen doporučit.

Konec dobrý, všechno dobré.

Bulo