Tenkrát Poprvé

Hned na začátek musím napsat, že to sice bolelo, ale stálo
to za to. Odhodlával ses k tomu sice dost dlouho (nemůžeš do toho jít
jenom tak, chce to plány a hlavně čas!), ale nakonec to za to čekání stálo.
Přípravy byly velkolepé, ale to už tak bývá. Upravit se, nastudovat ten správný
postup, připravit všechny pomůcky, vzít ten správný oděv (poprvé nemůžeš
vypadat jak šupák), oholit se, (do kapsy tajně schovat foťák - nějakou památku
mít musíš) a můžeš jít na to.

Od úvodního nesmělého otrkávání a ošahávání musíš přejít
rázně do útoku. Dej tomu na začátku tak pět minut, ať víš, co si můžeš dovolit
a co už je za hranicí a když budeš zoufalý, že to není to, co chceš, tak neboj,
ono se to časem bude vyvíjet. Po pěti minutách je ti jasné co a kam, takže
můžeš brousit styl útoku. Chce to čas. Není to jen tak. Nejdřív musíš zjistit
všechny slabiny a ne se bezhlavě vrhat stále vpřed. To dělají jenom zkušenostmi
obdaření jedinci, kteří si to můžou dovolit, což ty nejsi.

Takže když konečně zjistíš co a jak, můžeš udeřit. Záleží už
případ od případu, jestli budeš řadit od jedničky nahoru nebo to rovnou
nakvaltuješ na pětku, to už musíš vycítit sám. Pak už jenom vyrvat - to je
jediné co zabírá. Bušit jak dlouho to pude. Bez přestání a bez milosti. Když už
na tom budeš hodně špatně s fyzičkou, tak si vem time, není to žádná
ostuda. Neboj, pochopí to. Ale pak na to musíš vlítnout jak utžený
z řetězu. Na ten time musí zapomenout, jak kdyby žádný nebyl.

A pak už jenom finišuješ. Neboj se u toho zařvat, někdy ti
to pomůže v závěrečném tlaku.

A pak?

Pak si vítěz!

(a přesně takhle sme vyhráli nad Tate a nad Blanskem)

Bulo